Cesta za šumavskými divy

Autor: | Datum: 1.7.2016 - 00:00 | Zhlédnuto: 1615x
Cesta za šumavskými divy

Krásně slunečné úterý 28. června bylo jako stvořené k tomu, aby se naše třída septima vydala na poznávací exkurzi šumavských krás.


V devět hodin jsme vyrazili ve třech školních vozidlech, šoférovaných panem učitelem Králem a kantorkami Kubalákovou a Císařovou, do Nové Peci. Odtud jsme vlakem pokračovali do Nového Údolí. Cesta vlakem byla poměrně dlouhá a nás přirozeně děsil logický fakt, že čím déle cesta trvá, tím delší úsek půjdeme pěšky zpět do Nové Peci.

 Z Nového Údolí jsme však vyrazili se vším elánem, v plicích čerstvý šumavský vzduch a těšili se na příjemnou procházku. Před výstupem na Třístoličník nám pan učitel Král, který je král nejen jménem, nýbrž je i králem všech pěších túr, jejichž délky se vždy záhadně prodlouží dvojnásobně z původní plánované vzdálenosti, avizoval výšlap do mírného kopce. Pan učitel je pravděpodobně zdatným sportovcem, nás všechny však výšlap „do mírného kopce“ málem stál utopení ve vlastním potu a vykašlání plic z našich těl. Výhled z Třístoličníku stál ovšem za všechnu tu námahu. Šumavská příroda, ač značně poškozená kůrovcem, je zkrátka dechberoucí.

Po krátké pauze jsme vyrazili na Trojmezí, kde stojí sloup označující křížící se hranice České republiky, Německa a Rakouska, mohli jsme si tak vyzkoušet, jaké to je být na území tří států zároveň.

Dalším naším cílem byl vrchol hory Plechý, nejvyšší hory na české straně Šumavy. Vítězoslavně jsme stanuli na místě položeném 1379 m n. m., udělali pár heroických fotografií a vydali jsme se k Plešnému jezeru, které je jako jedno z mála českých jezer ledovcového původu a jehož prostředí je známé z pohádky Jezerní královna.

Poté jsme zamířili zpět do Nové Peci. Naše nadšení, stejně jako naše fyzické i psychické síly, ubývalo s každým kilometrem, kterých bylo přehršel, avšak Nová Pec se zdála být čím dál vzdálenější. Ke konci cesty jsme již byli zarputile přesvědčení, že řeka Vltava, která tekla podél cesty, teče do kopce.

Na pokraji vlastních sil jsme nakonec ve večerních hodinách dorazili domů znavení, ale spokojení. Málokdy si uvědomujeme, na jak krásném místě žijeme, vzhledem k tomu, že klenoty šumavské přírody máme zde takřka na dlani. Říká se, že za krásu se musí platit. My za spatření šumavských krás zaplatili bolavými svaly po celém těle, několika puchýři a naprostým vyčerpáním, stálo to však za to.

 

Monika Ngo-Le


Akce s článkem
Sdílet na Facebooku
Vytisknou článek
Doporučit známému
Podobné články